Slovo autora

Servus, whoever you are. This blog offers you some tips for trips, links and my experiences with given tour. There could be also some interwievs or philosophical thoughs hidden here and there. But don't take them to seriously.
Don't hesitate to contact me in case you want to ask for info and also write comments if you like: tomasjavurek09@SPAMNOTgmail.com


Thursday, July 26, 2012

Marmolada

Nejvyšší hora Dolomit, nikoliv královna, tou je Piz Boe, s ledovcem a lanovkou na jeden z vrcholů. My jsme se však rozhodli, že nejprve podejdem celou jižní stěnu a pak po feratě ze západu. To je však nechutně dlouhá a fyzicky náročná cesta, nicméně se dá využít červeného bivaku ve cca 2700 m.n.m. Samotná ferata je trivialní, když na ni zrovna neleží centimetrová vrstva ledu, což se občas po ránu stává.

Vyrazili jsme z kempu Marmolada, který nečekaně leží pod Marmoladou z východní (směrem na Rusko) strany. Jelikož jsme vycházeli pozdě večer, využili jsme noclehu na chatě v dolině Val de Ombreta, která je fakt hodně levná.

Další den jsme vyrazili nahoru do bivaku. Původním plánem bylo zdolat ještě Cimu de Ombreta, ale bohužel nám to počasí nedovolilo. Hodinku jsme se nejdřív krčili pod nějakým šutrem baťohama izolovaní od země, no a když blesky postoupily o kilometr dál, tak jsme tak akorát doběhli do bivaku a zůstali tam, plní vděku za Faradayovu klec.


Pohlded na jizni stenu

Z bivaku je však dost dobrý pohled na jižní stěnu, kterou někteří i lezou. Já to asi nikdy nebudu. Do bivaku se rozumně vleze tak 6 lidí, nerozumně 9. My tam díky počasí byli sami.

Druhý den jsme nastoupili dlouhou cestou touto vyprahlou pouští do sedla Picol Vernel. Není úplně nutné scházet z Bivaku až dolů, my to vzali nějak nahaluz po vrstevnici mimo stezku.

Pod feratou jsme mohli být kolem sedmé, a to to byl jeden velký kus ledu. Nechápu proč furt lezem na hory brzo ráno. Dobře, když je tam ledovec, tak je to asi lepší na výstup, ale i tak, když člověk pospí, tak má pak víc sil.


Někde pod vrcholem
Na vrchole Marmolady je plechová bouda s malým občerstvením. Předpokládám, že tam zásoby tahaj vrtulníkem, protože tahat to přes ledovec a pak po feratě by byla magořina. No ale i tak ty ceny byly snesitelný, tak jsme si cosi dali a poseděli ještě s dalšíma deseti Čecho-Slovákama, kteří evidentně chodí taky jak blbci na hory zásadně brzo ráno. Vsadím se, že by se takoví našli i na Pradědu.



Vrcholový kříž s nějakou slovenskou kočkou

Sestoupili jsme přes bivak, kde jsme nechali věci, až nazpět na chatu. Když jsme platili nocleh, tak se nás ptali, jestli jsme členy nějakého horolezeckého spolku, no my jsme řekli, že máme Alpinveraine a tak nám to dali jen za 10 euro. Když za náma potom přišli, abychom popsali lezeckou cestu, kterou jsme vylezli nahoru, tak jsem pochopil, že jsem je původně asi nepochopil. Tak jsme jim cosi zalhali a šli jsme raději spát.



Mt. Pelmo
Tohle údolí je asi nejhezčí, co jsem kdy viděl. Nejen, že máte nad sebou 1000 m vysokou stěnu Marmolady, ale na obzoru se tyčí dva velikáni: Civetta a Mt. Pelmo. Jsou to hory, které vyvstali jen tak z ničeho a tahají to do výšky 3200 m.n.m. a působí tak velice dominantně. Každý má snad svůj kopec, který nechává nezdolán, obdivuje ho, nebo možná skoro až uctívá s tím, že ho snad jednou zdolá. Pro mě je tímto kopcem Mt. Pelmo. Nemělo by to být nějak zásadně složité jako spíš dlouhé a riskantní kvůli bouřkám. O tom ale až ho vylezu.





Z chaty jsme slezli až dolů do kempu a pak jsme pokračovali dál poměrně pěknou průrvou, kterou jsme ještě prošli zadarmo. Když tam přijdete po osmé, tak už za to musíte platit.

Tak tedy takto se dá v okolí Marmolady ztrávit několik dní. Obecně Dolomiti jsou rozsáhlé a z mého pohledu přístupnější, než kterékoliv jiné Evropské pohoří a přesto ne až tak okupované turisty (zejména polskými). V těchto horách jsem udělal spousty pěkných trecků a můžu je vřele doporučit. O tom snad ale až někdy jindy.