Slovo autora

Servus, whoever you are. This blog offers you some tips for trips, links and my experiences with given tour. There could be also some interwievs or philosophical thoughs hidden here and there. But don't take them to seriously.
Don't hesitate to contact me in case you want to ask for info and also write comments if you like: tomasjavurek09@SPAMNOTgmail.com


Tuesday, October 28, 2014

Calfeisen

difficulty: f 
altitude: 2515 m 

I hope that Czech version of this will soon appear here: Česká verze

There is first snow in the Alps and as we like snow much (me, mrqa and I am sure that Petra as well), we couldn't leave it unvisited. As I always have big plans, I wanted to make quite nice trek around Calfeisen valley. But there was several showstoppers. First, to go up to Snakt Martin by car is forbidden and anyway roads were like glass, so we had to walk quite long trek in the night from Vaettis first day. Second, there was more snow that we expected and even with crampones it would be exhausting and maybe not safe. 


So we did just small trek to the top of Glaseregg next to Ringelspitz (see map above). We realized then that it was actually only option to get somewhere up, because anywhere else would be so much snow that we could not do that in one day. Trek itself was quite easy, just that there is no official path so one has to chose his own way. The top is quite rocky, but actually very nice even in bad weather. 


Descent was actually very funny because famous Mrqa himself fell down many times because of occasional places with lot of snow. Well, in fact I didn't do better.



Finally we arrived back to the most beautiful mountain bothy in the world named Schraeawislihuette. The weather condition next day were much better than the day before and I would be more than happy to make some more ascents in this valley, but we had to go back to our work and pretend that we worked already whole weekend.  




Monday, October 13, 2014

Maratón (z) ješitnosti

Už mi nejspíš trochu hrabalo, nebo na mě začala doléhat vize dlouhého podzimu, kdy může člověk tak nenejvýš outdoorově hrabat listí před barákem. Taky posledně člověk všude kolem sebe slyší, jak je to běhání děsně cool a do toho jště jeho kámoši furt machrujou s těma ultramaratónama. Prostě jsem potřeboval nějaký cíl, nebo výzvu, nebo jsem si možná jen chtěl dokázat, že na to ještě mám a že i přes nemilostně narůstající pivní mozol a pravidelné skřípání v kolenou snad ještě nějaký ten maratónek zvládnu. Tak jsem se v půlce minulého týdne brouzdal netem a co jsem nenašel, hned tento víkend mezinárodní maratón přímo kousek odsud. Tak kliknu na přihlášku a vyskočí na mě účtenka na padesát euro. No jistě, já tam budu potit krev a ještě za to zaplatím pádíka. Pak si ale říkám, to přece není žádný problém, vymyslím si maratón vlastní. No a že nejsem přece máslo, tak to dáme rovnou s nějakým slušným převýšením. A taky jsem se nějak namotal na tento víkend, velké plány se nemají odkládat. Kdy že jsem si šel naposled zaběhat? Nevadí, určitě ve mě ještě něco zůstalo. Orienťákem je přece člověk po celý život.

Celý natěšený jsem si z pohodlné sedačky u počítače vymyslel následující mapu: 43.5km, 1600m


Taky v tom nechci být sám, všechny velké okamžiky má člověk přece podle nejmodernější etiky, jak se říká, sharovat. No a že se v tom lese asi na fb nepřipojím, tak překecám Martinu, aby aspoň posledních pár kilometrů, tedy aspoň 26, běžela se mnou.

Ono pěkné sobotní ráno vybíhám z Freiburgu přímo nahoru a postupně stoupám nad ranní opar, zahalující Freiburg do temného roucha. Připadám si chvíli jak básník a chvíli jak filozof, a nohy mě zdatně nesou výš a výš. Po necelých dvou hodinách, ponořený do sebe a do smyslu všehomíra, dobýjím první štaci, horu Schauinsland a pokořuji tak hranici 1200 m.n.m. Pak už jen svižní seběh po asfaltu až k místu, kde mě čeká Martina s buchtičkou se sýrem a salámem. Trošička strečinku, kósnu si do hósky a vyrážíme dál za vidinou nejvyššího kopce ve Schwarzwaldu, a vysněným pivenkem v cíli.

No ale už první krůčky říkají, že je něco špatně. Nejspíš jsem po tom asfaltu neměl sbíhat tak neochvějně. To že to v kolenech občas píchne, na to už je zvyklej každej starej pes, ale když se k tomu začla přidávat jakási podivná ztuhlost, to mi náladu trochu zkazilo. Nicméně se před Martinou tvářím, že se nic neděje a že jí chci dát jen takový lehčí kilometřík, aby se zahřála. Se stoupáním to šlo ale stále z kopce. Na chatě pod Stubenwassenem, posílám Martinu pro nějakou vodu, a sám při tom před chatou žeru banán jak opice a hledám v baťohu, co ještě bych doslova sežral. Přes Stubenwassen přebíháme v dešti, ale vlastně jsem za to rád. Martině už nejsem schopný utéct a tak plánovaně imituji přestávky z různých důvodů. Jednou je to šutr v botě, pak je to pití. Pak přece taky musíme udělat nějakou fotku, aspoň na mobil:


Blíží se třicítka a já proklínám toho, co naprojektoval tuhle cestu tak, že jde člověk furt nahorů a dolů. Ve svahu na Feldberg se mi nějak podivně začínají zkracovat různé svaly na stehnech a v slabinách a nechcou se mrchy zpátky roztáhnout. Přecházíme tedy do chůze. Při seběhu z Feldbergu už dřepím každý kilometr. Pořád ještě dělám siláka a vždy to rvu před Martinou trochu rychleji, abych si mohl na chvílu dřepnout, než mě doběhne.

Na chatě u Feldsee mají nádhernou lavičku. Vlastně není ničím vyjimečná, normální dřevěná lavka, ale v tu chvíli jsem tam viděl nejmíň sofa se saténovými potahy. Nejdřív si na ní sednu, pak lehnu a pak ... mě budí Martina, že mám vypít džus a běžet dál. No a jak je ten život krutý, a moje děvče stejně tak, tak zase dávám nohu před nohu a počítám každý náraz povrchu zemského do mých šlach. Dřepění na každém kilometru jsem upgradoval na sedění kdekoliv, kdykoliv a na čemkoliv. Poslední kilometry letím jako vítr a pořád nemůžu doběhnout starého dědu přede mnou o berli, co si jde do večerky pro rohlíky. Konečně dobíhám poslední metry na Titisee na pláž, kde prodávají bezvadnou gulášovou polívku a bezvadné plechové pivo. Pak už jen sedím na další lavce, ještě lepší a saténovější, než té na Titisee, a dívám se na usměvavou holku vedle mě, pro kterou to zjevně byla jen ranní procházka. Příště to běží celé.